Chalíl Džibrán (Kahlil Gibran)

Chain Džibrán (1883-1931) svým jemným, a přesto silným poeticko-mystíckým stylem oživuje osobnost Ježíše Nazaretského. Jak napovídá název, dívá se především na jeho lidskou stránku, a to lidskýma očima. V jednotlivých kapitolách o Ježíšovi vyprávějí ti, kteří ho osobně znali: učedníci, následovníci, ženy, aristokraté, učenci, kupci, ale i oponenti a nepřátelé. Skrze jejich vzpomínky probleskují známé Ježíšovy biblické výroky, ale i jejich domyšlené doplňky, jež působivě opěvují tuto zásadní postavu našeho lidského bytí.

ukázka ze stran 78-79: 25. Naaman z Gadary, Štěpánův přítel
   Jeho učedníci se rozběhli po světě. Odevzdal jim dědictví Utrpení dříve, než byl vydán na smrt. Nyní je honí jako divokou zvěř z lesů nebo jako lišty z polí a toulec lovců je neustále plný šípů. Když však jeho učeníky chytí a vedouc je na smrt, ti jsou veselí a jejich tváře září jako tvář nevěsty na svatební hostině. Odevzdal jim toriž také dědictví radosti. Měl jsem přítele ze Severní země, který se jmenoval se Štěpán. Protože tvrdil, že Ježíš je Boží syn, přivedli ho na tržiště a ukamenovali ho. Když Štěpán padl na zem, roztáhl ruce, jako by měl zemřít podoben své7 mu rabbimu. Vypadalo. to, že rozprostřel křídla a chystá se vzlétnout. A když se v jeho očích ztratil i poslední záblesk světla, spatřil jsem na jeho rtech úsměv. Tak se usmívá mořský vítr, který je příslibem jara, na konci zimy.
   Jak to mám popsat? Na Štěpánoyě tváři jsem viděl, jak říká: "Kdybych nyní přišel na druhý svět a tam by mne jiní lidé přivedli na jiné tržiště, aby mne ukamenovali, i tak bych se rozhodl pro pravdu, protože pravda přebývala v něm, jako je nyní přítomna ve mně." Všiml jsem si, že vedle mne stál muž, který se se zadostiučiněním díval, jak na Štěpána házejí kameny. Ten muž se jmenovai Saul z Tarsu. Byl to on, co odevzdal Štěpána do rukou kněží a Římanů a davu aby ho ukamenovali. Saul byl holohlavý a byl nízké, zavalité postavy. Měl zkřivená ramena a temné rysy. Neměl jsem ho rád. Řekli mi,že nyní přednáší na veřejných prostranstvích o Ježíšovi. Je těžké tomu uvěřit.
   Ani hrobka nezabránila Ježíšovi, aby přišel do "tábora svých nepřátel" a pochytal a zkrotil ty, kteří vystupovali proti němu. Stále cítím odpor k tomuto muži z Tarsu, přestože jsem se po Štěpánově smrti doslechl, že na cestě Damašku zkrotl a změnil se. Jeho hlava je ale ve srovnání s jeho srdcem velká na to, aby z něho byl skutečný učedník. Ale je možné, že se mýlím.
   Mýlím se dost často.

ukázka ze stran 19-22: 4. Miriam z Migdalu
    Bylo to v měsíCi sivan, když jsem ho potkala poprvé. Procházela jsem se se svými společnicemi a uviděla jsem ho jít osamělého mezi obilnými lány. Měl odlišný rytmus chůze než jiní muži.
   Nikdy předtím jsem se s nikým podobným nesetkala. Muži na zemi takovým způsobem nechodí. Nedokážu si už vzpomenot, zda šel rychle, nebo pomalu. Moje společnice na něho ukazovaly prstem a něco si potají šeptaly. Na chvíli jsem se zastavila a zvedla ruku na pozdrav. Nevšiml si mne. Začala jsem ho nenávidět. Připadala jsem si odmítntá, a tak jsem se zatřásla, že jsem se cítila jako ve sněhové závěji. Celá jsem se chvěla. Následující noc jsem se s ním znovu setkala ve snu. Ráno mi řekli, že jsem ze spánku vykřikovala a neklidně jsem se převalovala v posteli.
   Bylo to v měsíci av, když jsem ho znovu uviděla z okna. Seděl nehybně ve stínu cypřiše v mé zahradě jako socha vytesaná z kamene, které je možné najít v Antiochii a jiných městech Severní země. Má flétnistka, Egypťanka, ke mně přišla a řekla: "Ten muž je tu znovu. Sedí v zahradě."
   Zadívala jsem se tÍm směrem a má duše se rozechvěla, protože to byl krásný člověk. Měl ztepilou postavu a jednotlivé části jeho těla byly v harmonii.
   Vzala jsem si závoj z Damašku, vyšla z domu a šla mu vstříc. Byla to má osamělost, nebo jeho vůle, co mě k němu přitahovalo? Byl to hlad v mých očích toužící po půvabu anebo to byla jeho vznešenost, která hledala světlo mých očí?
   Dosud to nedokážu posoudit. Šla jsem k němu ve svých navoněných šatech a zlatých sandálech, které mi, a nejen tyto, "daroval jeden římský kapitán. Když jsem byla už zcela blízko, řekla jsem: "Šalom alejchem!"
   "Alejchem Šalom, Miriam," odpověděl a svýma očima tmavýma jako noc se na mpe zadíval tak, jako ještě žádný jiný muž. Najednou jsem se cítila jako nahá a styděla jsem se. A on ještě neřekl nic jiného než "Alejchem Šalom, Miriam!"
   "Nevejdeš do mého domu?" zeptala jsem se.
   "A nejsem už v tvém domě?" odpověděl.
   Tehdy jsem nechápala, jak to myslel, nyní už ano. Řekla jsem: "Nedáš si se mnou víno a chléb?"
   Odpověděl: "Ano, Miriam, ne však nyní."
   "Ne teď, ne teď," opakoval.
   V těchto dvou slovech zněl šum moře- a také hlas větru a stromů. A když je vyslovil, život promluvil ke smrti. Protože, příteli můj, já jsem tenkrát byla mrtvá. Byla jsem žena, která se oddělila od své duše. Žila jsem daleko od sebe samé, od podstaty, kterou nyní vidíte. Patřila jsem všem mužům a žádnému. Nazývali mne poběhlicí a ženou posedlou sedmi démony. Proklínali a obviňovali mne. Když se však jeho oči jako ranní svítání zahleděly do mých očí, všechny hvězdy mé noci zmizely a já jsem se stala Miriam, pouze Miriam, žena do té dóby zadupaná do prachu země, která se našla v novém světě.
   Znovu jsem mu řekla: "Rabbi, vejdi do mého domu a dejme si spolu trochu chleba a napijme se vína." Všechno, co ve mně bylo mrtvé, i všechno, co bylo ve mně nebem, po něm mocně toužilo.
   Podíval se na mne, změřil si mne pronikavým pohledem a řekl: "Máš tolik milenců, Miriam, a přesto pouze já jediný tě miluji. Ostatní muži milují v tvé blízkosti sebe. Já tě miluji ve tvé skutečné podstatě. Jiní muži v tobě vidí krásu, která však uvadne dříve, než pominou jejich životy. Já ale v tobě vidím nádheru, která nikdy neuvadne.
   Ve dnech tvého podzimu se tato krása nebude bát podívat na sebe do zrcadla, protože se neprovinila. Miluji v tobě to, co .není lidským očím viditelné."
   Pak tichým hlasem dodal: "A teď jdi. Kdyby tu nerostl cypřiš, neposadil bych se do jeho stínu, protože bych pokračoval v cestě."
   Zoufale jsem vykřikla: "Rabbi,vejdi do mého domu, zapálila jsem kadidlo a připravila stříbrnou mísu pro tvé nohy. Jsi cizinec a nejsi cizinec.
   Z celého srdce tě prosím, vejdi do mého domu."
   Zvedl se a podíval se na mne tak, jako se dívájí roční období na pole, a usmál se. Znovu řekl: "Všichni muži tě milují kvůli sobě. Já tě miluji kvůli tobě." Hned poté odešel.
   Žádný muž nikdy nekráčel tak jako on. Byl to dech zrozený v mé zahradě, ktery kráčel na východ? Nebo byl bouřkou, která otřásla všemi věcmi až do základů? Nevěděla jsem to, ale ten den západ slunce v jeho očích ve mně usmrtil draka a já jsem se stala ženou, stala jsme se Miriam, Miriam z Migdalu.

Prorok
kniha za 140 Kč, vázaná knížka 104 stran, nakladatelství Pragma

   Významný libanonský spisovatele a malíře Chalíla Džibrána (*1883 v severní Libanon, + 1931 v New York) napsal básnickou prózu Prorok a Zahrada prorokova v roce 1923. Tato mistrovská díla, zabývající se tématy osvětlujícími vztah člověka k člověku, byla od svého prvního vydání v roce 1923 přeložena do více než dvaceti jazyků a počet prodaných výtisků dnes čítá několik miliónů.
   

Zlomená křídla
kniha za 158 Kč, 126 stran, nakladatelství Synergie

Kniha dává nahlédnout do duše mladého Džibrána, prožívajícího nejšťastnější období svého života a největší zklamání. Jsou melancholickým zamyšlením nad hrou lásky a neznalosti, pravdy a lži, dobra a zla.
Ukázka ze stran 87-90:
   Salma zavzlykala: "Když ztratila maminka svého otce, stál jsi jí po boku ty. Kdo ale bude stát po boku mně, otče, až tě ztratím? Jí umřel otec, ale zbyl jí sympatický, milující manžel. Její otec zemřel, ale zůstalo jí dítě, které si pokládalo svou hlavičku na její prsa a objímalo ručkama její šíji. Kdo ale zůstane u mne, až tě ztratím, otče? Tys mi otcem i matkou zároveň, přítelem mého mládí i vychovatelem. Kdo tě nahradí, až mě opustíš?"
   Salma se na mne podívala svýma uslzenýma očima, položila mi ruku na rameno a dále naříkala: "Mně, otče, kromě tohoto přítele, nezůstane nikdo. Jen on mi bude stát po boku, opustíš-li mne. Ale jak mám u něho najít útěchu, když je právě tak zoufalý jako já? Může jedno zlomené srdce potěšit druhé? Jako nemůže holub létat se zlomenými křídly, tak nenajde truchlící útěchu ve smutku druhého. Je to přítel mé duše, a já jsem mu už naložila břímě těžké až až, takže se pod ním prohhýbá. Já jsem vinna tím, že jsou jeho oči oslněny a on vidí už jen tmu. On je mi bratrem, jehož miluji a jenž miluje mne. Jako všichni bratři, tak i on sdílí moji bolest, ale nemírní ji, a pláče-li se mnou, dodává mým slzám další hořkost a mému srdci tíži."
   Když jsem slyšel Salmu takto mluvit, zmnožily se a zesílily v mém srdci city vůči ní tak, že div nepuklo. Fares Karame se na ni podíval, jeho vyzáblé tělo sklouzlo hlouběji pod přikrývku a jeho unavený duch se zachvěl jako plamen ve větru.
   Pak tiše řekl: "Dovol mi, mé dítě, odejít v pokoji! Mé oči spatřily, co je za mraky, a už se nedají zlákat slujemi této země. Dovol mi odejít a odletět, neboť křídla mé duše už prolomila mříže této klece. Tvá matka mě volá, Salmo, nezdržuj mne! Vítr se usadil a nad mořem se pozvolna rozpouští mlha. Má loď napjala plachty, jsem připraven k přeplutí. Nezpomaluj cestu a neovlivňuj kormidlo! Dovol mému tělu spočinout u těch, kteří mě na této cestě předešli! Dovol, aby můj duch procitl, neboť už svítá a spánek je skončen! Polib mne a nad mým mrtvým tělem neprolévej hořké slzy žalu, aby se rostliny na mém hrobě nebály z něčeho čerpat svou výživu. Neplač ani nad mýma rukama, neboť by z mého hrobu rostly jako trní! Nedovol psát, ani olejem nebo mastí, magické značky na čelo, neboť by si je večerní vánek mohl přečíst a pak se vzpouzet odnést můj popel na zelené louky. Miloval jsem tě zaživa, dceruško, budu tě milovat i po smrti a můj duch při tobě zůstane a bude tě střežit a chránit!"
   Pak se podíval na mne. Víčka měl zpola zavřená, takže se jeho oči změnily ve dvě šedé čárky. Do mrtvého ticha řekl: "Ty, synáčku, buď Salmě bratrem, jako byl tvůj otec mně! Stůj jí po boku v hodinách soužení! Buď jí přítelem, jenž se s ní dělí o radost i bolest, až do konce jejích dnů. Nedovol jí nade mnou truchlit, neboť truchlení nad mrtvými je jeden z velkých bludů, které nám uplynulé epochy zanechaly. Rozptylujji veselými písničkami života a zaplašuj její žal!
   Vypravuj o mně svému otci! A nechej si od něho vyprávět o našem nadoblačném mládí! Řekni mu, že jsem ho v jeho synu nanovo miloval v posledních hodinách svého života."
   Na chvíli se odmlčel a já jsem slyšel ozvěnu jeho slov, jak se odráží od stěn a koutů tohoto pokoje.
   Posléze se podíval současně na Salmu i na mne a prosebně zašeptal: "Nevolejte lékaře, aby se snad nepokoušel prodloužit mi svým uměním mé vězení, vždyť doba otroctví je tatam a můj duch touží po svobodě! Nevolejte ani kněze, neboť jeho modlitby neusmíří mou vinu, byl-li jsem hříšník, a neurychlí mé kroky do ráje, byl-li jsem spravedlivý. Lidská vůle může tak málo ovlivnit vůli Boží, jako astrolog nemůže změnit běh hvězd. Teprve až umřu, pak nechť přijdou lékaři i kněží, neboť pak už bude má loď na cestě - k druhému břehu."
   Kolem půlnoci otevřel Fares Karame oči, vnořené do tmy agónie. Podíval se na svou dceru, klečící u jeho lůžka, a pokoušel se jí něco říci. Už však nemohl mluvit, neboť smrt mu už odňala hlas. Jen několik slov z hlubin srdce slabikovaly jeho rty sotva slyšitelně: "Noc končí... přichází ráno... Salmo... Salmo...!" .
   Pak mu klesla hlava do podušek, tvář mu zbělala, na rtech se objevil úsměv a Fares Karame naposledy vydechl.

Bohové země, básnická sbírka
kniha za 148 Kč, vázaná knížka 62 stran, nakladatelství Vyšehrad

Ukázka ze stran 9-15:
   Když nadešla noc - byl dvanáctý věk a ticho,
   příliv noci, pozřelo vrchy, tři bozi zemí zrození,
   Titáni, Páni života, zjevili se nad horami.
   Řeky jim tekly okolo nohou, mraky jim plynuly hrudí
   a jejich hlavy se důstojně pozdvihly nad světem.
   Mluvili pak, a jako vzdálený hrom
   jejich hlasy doznívaly krajinou.
   
   PRVNÍ BŮH Vítr vane na východ;
   svou tvář toužím obrátit kjihu,
   neb nyní mne dusí pach zmaru a smrti.
   
   DRUHÝ BŮH
   Toť sladká a hojná vůně pálených těl,
   je příjemná, lákavá, libá.
   
   PRVNÍ BŮH
   Toť pach smrtelnosti,
   vypuzený vlastním nečistým plamenem.
   Tíživě hustý, on naplnil vzduch a
   jako hnusný dech pekel dráždí mé smysly.
   Svou tvář toužím obrátit k severu bez vůní.
   
   DRUHÝ BŮH
   To pálí se život a jeho plodná síla,
   a neznám vůni nad to libější.
   Bohové žijí z obětin, svou žízeň zahánějí krví,
   své nitro ztišují dušemi v rozpuku a šlachy jim mohutní
   z nehynoucích vzdechů těch, s nimiž prodlívá smrt;
   trůn mají vystavěn na prachu pokolení.
   
   PRVNÍ BŮH Můj duch je znaven vším, co jest.
   Ke stvoření světa bych nepozdvih' ruku, ani ke zničení.
   Nežil bych dále, moci jen zemřít,
   neb tíha věků na mě doléhá
   a odvěký pláč oceánu ruší a ničí můj klid.
   Opustit první "chci", nic víc,
   a zmizet jak slunce v podvečer;
   zbavit své božství účelu, jen to,
   a svou nesmrtelnost vdechnout prostoru a nebýt již;
   moci než pozřen být a z paměti času odplynout do prázdna nicoty!
   
   TŘETÍ BŮH
   Poslyšte, bratři, mí pradávní bratři.
   Rle, mladík v úvozu
   vyzpívává do noci srdce své.
   Lyru má zlatou a z ebenu.
   Zlatě a stříbrně zní ten hlas.
   
   DRUHÝ BŮH
   Nezpyšním dost, abych nebyl už víc.
   Jen nejtěžší cestu já vybrat si moh':
   sledovat měsíce a podpořit důstojenství let;
   rozhodit sémě a vidět, jak proniká zem;
   z úkrytu na světlo vyvolat květ a sílu mu dát,
   aby žít mohl sám, a pak jej vyrvat,
   když lesní smršť řve smíchy;
   vyzvednout člověka z tajemné tmy,
   leč kořeny jeho nechť dál se vinou k zemi;
   dát mu žízeň po životě, a smrt ať mu nalévá;
   nadát ho láskou, co sílí v bolesti,
   co pozvedá se v touze,
   vzrůstá ve stesku a odplouvá s prvním objetím;
   lidskou noc obestřít sny lepších dní,
   lidský den vyplnit vizemi bujných nocí,
   a přec uzavřít jeho dni,
   jeho noci do mezí neměnné podobnosti;
   představám připojit křídla jak horskému orlu,
   myšlenky rozehnat v dál jak na moři bouře,
   leč dát mu paže vlažné v rozhodnutí
   a nohy ztěžklé, ztěžklé rozvahou;
   seslat mu radost - nechť nám ji vyzpívá!
   A lítost, s níž k nám se obrátí,
   a pak jej odvrhnout, když země,
   hladová, volá po potravě;
   duše nechť člověčí vzlétne až do nebes,
   kde lze vytušit náš zítřek,
   a jeho tělo nechť se boří do bažin,
   kde nelze zapomenout včerejšek.
   Tak kralujme člověku až do konce času,
   vládnouce dechu, co počal v křiku matky
   a skončí v hořkém nářku sirotků.